Historie a tradice pálení čarodějnic

Pojďme se tedy vrátit trošku do historie. Pálení čarodějnic je starý keltský svátek, který se i přes veškeré úsilí církve a později i komunistického režimu nepodařilo vymýtit. Jednalo se o noc, kdy zlé a nečisté síly vládly silnější mocí – tedy alespoň dle pověr. O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, kdy měly nečisté a zlé síly moc škodit lidem, se daly nalézt různě poschovávané, zakopané a před lidmi ukryté poklady. Aby se hledač pokladu dokázal před silami úspěšně bránit, musel prý mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu a řadu dalších předmětů. Věřilo se, že v tento den a noc poletuje všude kolem spousta čarodějnic, mířících na sabat. Proto tedy „noc čarodějnic“.

Před oním sabatem se čarodějnice prý natíraly čarovnými mastmi, které jim dávaly moc létat. Tato košťata měla být vyrobena z jasanového dřeva, vrbových a březových proutků. Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci – „čarodějnickému kolu“ – to se tančilo pozpátku.

Víra v nečisté síly je stejně stará jako lidstvo samo. Lidé se vlastně neustále něčeho báli a respektovali silnější. Strach se ale časem proměnil v pověry. Ovšem než nastala tato doba, zvláště staré ženy bývaly často podezřívány ze spojení s ďáblem a zlými silami. Venkované se před touto povídačkou bránili rozmanitými praktikami. Například se stavení kropilo svěcenou vodou, před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila, na ochranu před nimi se zapichovaly i vidle a košťata, pod drn se dávalo vejce. Aby se čarodějnice zahnaly, práskalo se na návsi biči a také se střílelo z pušek.

Na ochranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně, které se postupem času rozrůstaly až do dnešní podoby. A tak se z výročních ohňů stalo „pálení čarodějnic“. Mladí muži zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky, prý proto, aby viděli čarodějnici létající na košťatech v povětří. Jinde se říkalo, že je tak možno čarodějnici srazit k zemi. Bůh tedy ví, jak to všechno tenkrát bylo.

Jak je známo, čarodějnice nejsou jen zlé. Existovaly i ty, které znaly tajemství bylin, uměly zahánět nemoci a napravovat zlomeniny. Těm se říkalo spíše než li čarodějnice, babky kořenářky a lidé si jich vážili.

Zářící keltský oheň v překladu znamená „zářící oheň“ nebo „oheň boha Belena“, což byl keltský bůh Slunce. Sloužily jako ochrana proti temnotě. Každý, kdo přeskočil přes oheň, se tak očistil a posílil své tělo proti nemocem. Zlo tak bylo přemoženo.

Zvyk „pálení čarodějnic“ byl mnoha kazateli přísně zakazován. Hrozba trestu byla opravdu vysoká – smrt. I přes rozsáhlé zákazy se však udržel dodnes.

V období kolem roků 1000-1100 našeho letopočtu vrcholil boj mezi církevní a světskou mocí o tom, kdo komu má podléhat. V tomto období se církev cítila dostatečně silná, aby se hlasitě dožadovala převzetí moci a tak byla znatelná i snaha o zrušení filipojakubské noci. Lidé se báli, ale zákazům nepodlehli.

V jedenáctém století se stalo křesťanství oficiálním náboženstvím. Kacíři i čarodějové museli být v absolutním utajení. Inkognito. Ale i tak se 30. duben stále tajně „slavil“.

Díky síle lidského ducha a možná i obavám, pohanské rituály a zvyklosti nikdy zcela nevymizely. Ba naopak. Hluboce se zakořenily.

Zdroj: http://domaci.eurozpravy.cz/zivot/188034-paleni-carodejnic-pohanske-rejdy-ktere-cirkev-nedokazala-vymytit/